Titanik aneb Jak si vyrobit model lodi

Co všechno budeme potřebovat?

1. Někoho se silnýma rukama a dobrou pamětí, aby vám mohl podávat či přidržet věci
2. Spousta ale spousta polystyrenu
3. Barvu odolnou vůči vodě
4. Vodě odolný fix
5. Čerstvě nabroušený vroubkatý nůž
6. Rýsovací potřeby, tím myslím i tužku
7. Stojánek od panenky případně jiný kolík
8. Pečící papír
9. Další tyčky
10. Tmel
11. Krabici od bot

Postup

Nejdříve se rozhodněte, co to vlastně děláte. Jestli karavelu, křižník nebo dokonce letadlovou loď. Tím odvodíme, kolik budeme potřebovat polystyrenu. Také si uvědomte, že si předem musíte určit maximální a minimální parametry lodi (např. 20-40 cm na délku 10-20 na šířku). Na krabici od bot si zhruba načrtněte vaši loďku. Nákres si tužkou předělte podélně. Vystřihněte pouze hezčí půlku popřípadě větší.

Obkreslete ji na polystyrén. Otočte šablonku a obkreslete ji, tak aby výsledný obrazec připomínal loď. Teď si část s nákresem modelu odřízneme, protože kdyby jsme celý polystyren nechali v celku špatně by se to vyřezávalo a drolilo (Drolit se to bude tak jako tak..). Máte vše hotovo? Nuže dobrá! Nyní vezměte své veledílo a přiložte jej na polystyren. Poté opatrně obkreslete. Pozor, aby se nic nepromáčklo nebo nevyboulilo a vy byste museli začít od začátku! Znovu odřežeme, vyřežeme a samozřejmě i zahladíme či jinak poupravíme. Zatím máme dvě části lodi ze tří. Tzn. chybí nám spodní část, kterou uděláme menší. Loď musí přeci vypadat autenticky. Pořád stejný postup jako s prvníma dvěma kousky. A jako menší vylepšovák do první vrstvy vyřízneme okénka. Na záď  obdelníkové , na příď trojúhelníkové případně v souladu s vaší lodí.

Samozřejmě musíme patra lodi slepit. Jako první vezměte to úplně nejmenší. Kol dokola ho olemujte bílým tmelem a připlácněte na další patro. Pro ty kdo se nevyznají v pořadí pater.

(Odshora)
1. To s vyřezanými okénky
2. Plné stejně velké jako prvé
3. A na konec patří úplně nejmenší

V tomhle pořadí je na sebe natmelíme. V prvním patře lodi uděláme díru na stožár (kolík, stojánek pro panenky atd.), ale dostatečně si ověříme jeho velikost. Mohl by vypadnout nebo by se tam třeba nemohl vejít. Loďku po stranách natřeme tmelem. Rozetřeme ho po lodi jako polevu na dort. Tím ji zahladíme. Počkáme až tmel zaschne. Mezitím si uděláme plachtu z pečícího papíru.

Nejdříve na jeden či dva dny necháme papír "vylisovat" mezi knížkami, aby byl jakžtakž rovný.

Rozměry na plachtu
Nahoře - 10 cm
Směrem dolů - 10 cm
Dole - 20 cm

Narýsujeme si ji a vystřihneme. Připevníme ji na kůl pomocí gumičky(Ale až poté co loďku nabarvíte.).

Aby se vám neobarvila voda, když do ní loďku položíte, tak byste si měli pořídit speciální barvu. Úplně obyčejně loď nabarvíme. Natřete ji asi třikrát podle toho jestli ještě prosvítá polystyren. Buďte opatrní, když natíráte model zespodu. Mohla by se vám přilepit na podložku.
Loďku si můžete jakkoliv vyzdobit. Třeba jí namalovat falešná prkna speciálním fixem. Nebo nakreslit okénka, přidělat koš atd.

Příběh

Eiji pomalu dokončoval svoji lodičku. Dával do výroby opravdu všechno. Smutek, samotu, zoufalství, zlost, rozvod rodičů, šikanu, stres, nervozitu, trápení. Za pár dnů mu už chybělo jen jméno. Pořád nevěděl jaké.

 Byl poslední den před prázdninami. Celý den byl na nic. Písemka se mu naprosto nepovedla. Šance na dobrou střední školu šla naprosto do kopru. Vůbec se mu nechtělo jít domů. Jeho matka nebyla z těch, kterým je jedno jaké má její dítě známky.

Pomalu se ploužil ze školy. Za sebou uslyšel tichý šramot. Nebo se mu to snad zdá? Jakoby ho někdo sledoval. Rozhlížel se kolem.  „ÁÁÁ!!" Ani nevěděl jak, ale najednou byl na zemi.  „Tak co srabe? Si připravenej třídit vodpadky?"  „Cože? Co tím chceš říct?" „Ale, ale kdopak se nám to tu bojí?" Eiji se odhodlal k výpadu. Kopl ho přímo do brňavky.  „Jak si tohle můžeš dovolit ty spratku malej?" Přimáčkl Eijiho ke zdi. Přidržel si ho kolenem a praštil ho pěstí přímo do břicha. Eijimu se obrátil žaludek. Šílenec ho chytil za límec a odhodil ho proti zdi. Eiji se pomalu vzpamatovával. Povzdychl si. Jeho batoh byl pryč.

Podobné věci se mu stávali často. Mrtvá vrána v tašce na tělocvik, žvýkačky ve vlasech a jiné. Měl už toho dost. Přiřítil se domů. Ani se nezastavil jen běžel do svého pokoje. Ihned přisedl ke své lodi. Začal psát. Stálo tam: キラー (Čti Kirā, znamená to vrah)  „Ukaž jim jaké to je, když tě někdo nenávidí!"  „Ukaž jim pravou bolest!"  „Ať roní krvavé slzy!"

„Eiji! Večeře! Máme tvé oblíbené jídlo: Sukijaki!"  „Eiji! Né! On je mrtvý!"

„A nebylo vedle něj něco zvláštního?" Zeptal se policejní inspektor.  „Ne nemyslím si."  „Avšak.."  „Ano."  „Byla tam malá loďka, kterou si Eiji sám vyrobil."  „Hmmm, tak to nám asi nepomůže."  „Příčina smrti je pořád nejasná."

Jun ležel na posteli a četl si. Zdálo se mu, jakoby uslyšel křik toho kluka, Eijiho. Podíval se z okna. Nikdo tam nebyl. Zdálo se mu, že je někdo za ním.  „Pššt, tady jsem."  „Cože, kde?" Dveře šatníku byly pootevřené. Otevřel jej. Nikdo tam nebyl. Rozhrnul oblečení. Něco nebo spíše někdo mu dal ruku na pusu. Přiložil mu nůž na krk...

Aiko běhala kolem dokola na pláži. Byla štěstím bez sebe. Tak nádherný, slunečný den! Podívala se do příboje. Uviděla nádhernou příď lodi.  Ale loď se obrátila a odplouvala.  „Počkej krásná loďko!" Utíkala za ní. Najednou se před ní objevila obrovská vlna. Pomalu vdechovala vodu. Chlad jí prostupoval celým tělem. Nemohla dýchat. Topila se. Zoufale máchala rukama ve vodě.

Hitomi uslyšela přidušený křik. Běžela podle něj. Viděla nějakou dívku, která se zmítala ve vlnách. Proud ji pomalu odnášel. Ihned skočila do vody. Plavala, co nejrychleji to šlo. Úzká ploutev prořízla temnou hladinu. Žralok. I kdyby plavala seberychleji, tak mu neuteče. Nad Hitomi se tyčily obrovské žraločí čelisti. Jeho tesáky trhaly měkké maso na kousíčky....
Eiji pomalu dokončoval svoji lodičku. Dával do výroby opravdu všechno. Smutek, samotu, zoufalství, zlost, rozvod rodičů, šikanu, stres, nervozitu, trápení. Za pár dnů mu už chybělo jen jméno. Pořád nevěděl jaké.

 Byl poslední den před prázdninami. Celý den byl na nic. Písemka se mu naprosto nepovedla. Šance na dobrou střední školu šla naprosto do kopru. Vůbec se mu nechtělo jít domů. Jeho matka nebyla z těch, kterým je jedno jaké má její dítě známky.

Pomalu se ploužil ze školy. Za sebou uslyšel tichý šramot. Nebo se mu to snad zdá? Jakoby ho někdo sledoval. Rozhlížel se kolem.  „ÁÁÁ!!" Ani nevěděl jak, ale najednou byl na zemi.  „Tak co srabe? Si připravenej třídit vodpadky?"  „Cože? Co tím chceš říct?" „Ale, ale kdopak se nám to tu bojí?" Eiji se odhodlal k výpadu. Kopl ho přímo do brňavky.  „Jak si tohle můžeš dovolit ty spratku malej?" Přimáčkl Eijiho ke zdi. Přidržel si ho kolenem a praštil ho pěstí přímo do břicha. Eijimu se obrátil žaludek. Šílenec ho chytil za límec a odhodil ho proti zdi. Eiji se pomalu vzpamatovával. Povzdychl si. Jeho batoh byl pryč.

Podobné věci se mu stávali často. Mrtvá vrána v tašce na tělocvik, žvýkačky ve vlasech a jiné. Měl už toho dost. Přiřítil se domů. Ani se nezastavil jen běžel do svého pokoje. Ihned přisedl ke své lodi. Začal psát. Stálo tam: キラー (Čti Kirā, znamená to vrah)  „Ukaž jim jaké to je, když tě někdo nenávidí!"  „Ukaž jim pravou bolest!"  „Ať roní krvavé slzy!"

„Eiji! Večeře! Máme tvé oblíbené jídlo: Sukijaki!"  „Eiji! Né! On je mrtvý!"

„A nebylo vedle něj něco zvláštního?" Zeptal se policejní inspektor.  „Ne nemyslím si."  „Avšak.."  „Ano."  „Byla tam malá loďka, kterou si Eiji sám vyrobil."  „Hmmm, tak to nám asi nepomůže."  „Příčina smrti je pořád nejasná."

Jun ležel na posteli a četl si. Zdálo se mu, jakoby uslyšel křik toho kluka, Eijiho. Podíval se z okna. Nikdo tam nebyl. Zdálo se mu, že je někdo za ním.  „Pššt, tady jsem."  „Cože, kde?" Dveře šatníku byly pootevřené. Otevřel jej. Nikdo tam nebyl. Rozhrnul oblečení. Něco nebo spíše někdo mu dal ruku na pusu. Přiložil mu nůž na krk...

Aiko běhala kolem dokola na pláži. Byla štěstím bez sebe. Tak nádherný, slunečný den! Podívala se do příboje. Uviděla nádhernou příď lodi.  Ale loď se obrátila a odplouvala.  „Počkej krásná loďko!" Utíkala za ní. Najednou se před ní objevila obrovská vlna. Pomalu vdechovala vodu. Chlad jí prostupoval celým tělem. Nemohla dýchat. Topila se. Zoufale máchala rukama ve vodě.

Hitomi uslyšela přidušený křik. Běžela podle něj. Viděla nějakou dívku, která se zmítala ve vlnách. Proud ji pomalu odnášel. Ihned skočila do vody. Plavala, co nejrychleji to šlo. Úzká ploutev prořízla temnou hladinu. Žralok. I kdyby plavala seberychleji, tak mu neuteče. Nad Hitomi se tyčily obrovské žraločí čelisti. Jeho tesáky trhaly měkké maso na kousíčky....

Eiji pomalu dokončoval svoji lodičku. Dával do výroby opravdu všechno. Smutek, samotu, zoufalství, zlost, rozvod rodičů, šikanu, stres, nervozitu, trápení. Za pár dnů mu už chybělo jen jméno. Pořád nevěděl jaké.

 Byl poslední den před prázdninami. Celý den byl na nic. Písemka se mu naprosto nepovedla. Šance na dobrou střední školu šla naprosto do kopru. Vůbec se mu nechtělo jít domů. Jeho matka nebyla z těch, kterým je jedno jaké má její dítě známky.

Pomalu se ploužil ze školy. Za sebou uslyšel tichý šramot. Nebo se mu to snad zdá? Jakoby ho někdo sledoval. Rozhlížel se kolem.  „ÁÁÁ!!" Ani nevěděl jak, ale najednou byl na zemi.  „Tak co srabe?  „Si připravenej třídit vodpadky?"  „Cože? Co tím chceš říct?" „Ale, ale kdopak se nám to tu bojí?" Eiji se odhodlal k výpadu. Kopl ho přímo do brňavky.  „Jak si tohle můžeš dovolit ty spratku malej?" Přimáčkl Eijiho ke zdi. Přidržel si ho kolenem a praštil ho pěstí přímo do břicha. Eijimu se obrátil žaludek. Šílenec ho chytil za límec a odhodil ho proti zdi. Eiji se pomalu vzpamatovával. Povzdychl si. Jeho batoh byl pryč.

Podobné věci se mu stávali často. Mrtvá vrána v tašce na tělocvik, žvýkačky ve vlasech a jiné. Měl už toho dost. Přiřítil se domů. Ani se nezastavil jen běžel do svého pokoje. Ihned přisedl ke své lodi. Začal psát. Stálo tam: キラー (Čti Kirā, znamená to vrah)  „Ukaž jim jaké to je, když tě někdo nenávidí!"  „Ukaž jim pravou bolest!"  „Ať roní krvavé slzy!"

„Eiji! Večeře! Máme tvé oblíbené jídlo: Sukijaki!"  „Eiji! Né! On je mrtvý!"

„A nebylo vedle něj něco zvláštního?" Zeptal se policejní inspektor.  „Ne nemyslím si."  „Avšak.."  „Ano."  „Byla tam malá loďka, kterou si Eiji sám vyrobil."  „Hmmm, tak to nám asi nepomůže."  „Příčina smrti je pořád nejasná."

Jun ležel na posteli a četl si. Zdálo se mu, jakoby uslyšel křik toho kluka, Eijiho. Podíval se z okna. Nikdo tam nebyl. Zdálo se mu, že je někdo za ním.  „Pššt, tady jsem."  „Cože, kde?" Dveře šatníku byly pootevřené. Otevřel jej. Nikdo tam nebyl. Rozhrnul oblečení. Něco nebo spíše někdo mu dal ruku na pusu. Přiložil mu nůž na krk...

Aiko běhala kolem dokola na pláži. Byla štěstím bez sebe. Tak nádherný, slunečný den! Podívala se do příboje. Uviděla nádhernou příď lodi.  Ale loď se obrátila a odplouvala.  „Počkej krásná loďko!" Utíkala za ní. Najednou se před ní objevila obrovská vlna. Pomalu vdechovala vodu. Chlad jí prostupoval celým tělem. Nemohla dýchat. Topila se. Zoufale máchala rukama ve vodě.

Hitomi uslyšela přidušený křik. Běžela podle něj. Viděla nějakou dívku, která se zmítala ve vlnách. Proud ji pomalu odnášel. Ihned skočila do vody. Plavala, co nejrychleji to šlo. Úzká ploutev prořízla temnou hladinu. Žralok. I kdyby plavala seberychleji, tak mu neuteče. Nad Hitomi se tyčily obrovské žraločí čelisti. Jeho tesáky trhaly měkké maso na kousíčky....

 „Všechno přeci musí mít nějakou spojitost!"  „Vzdej to Kado. Tenhle případ prostě nevyřešíš.."  „Podle mne to začalo tou lodí."  „Hm, tak to asi bude spíš pro vymítače démonů, ne?"  „Ta loďka se mi zdá krapet posedlá haha."  „Ach jo další, který skončí na hromadě nevyřešených případů.."

QR Code

Udělejte si taky vlastní QR Code- http://www.qr-code-generator.com/ 
Doufám, že to nikdo nepřečte nebo nemá zase nějakou šílenou aplikaci....(>w<)

Výstava Brána do Vesmíru recenze

Minulý týden v pondělí jsme s celým druhým stupněm naší školy byli na výstavě Brána do Vesmíru. Všechny nás nesmírně ohromila. Nejen vystavené exponáty, ale i téměř vesmírná bezpečnostní opatření či, jak nám občerstvení vysálo celé naše roční kapesné jako černá díra. Byla tam i zábavní místnost. Bez peněz do hospody nelez - tak to platí i u dané zábavní místnosti. Docela mě zklamalo, že jste si všechny atrakce mohli vyzkoušet v Plzni zcela zadarmo. Na výstavě jsme byli asi dvě hodiny možná i víc. Myslím si, proto že jsme tam mohli být kratší dobu. Většina nápisů byla anglicky. Jinak výstava splnila všechna má očekávání. A teď je čas na celkový popis výstavních místností.
Jako první jsme vešli do úzké chodbičky, kde se samozřejmě schovávaly záchody. Z té hned vedly dveře do prvního sálu/chodby. Byl v ní návrh rakety od Julese Verna a návrhy tajemných atomových vozíků(?). Všude byly televizní obrazovky, v nichž se odehrával černobílý film rovněž v angličtině.

Poté jsme vešli do kinosálu. Odehrával se zde americký film o důležitosti přistání ve vesmíru. Bohužel Amíci zapomněli, že první byli ve vesmíru Rusové... Zneuctili památku starého dobrého Gagarina.
Asi v třetím sále jsme si mohli prohlédnout model Sputníku. A zase zapomněli na to nejdůležitější: Lajka. Hledali jsme ho všude, ale nenašli.
Ve čtvrtém sále byly modely vesmírných lodí a skafandry.
V pátém sále na nás nebezpečně tikal Sojuz, který vypadal jako odjištěný granát. Za zmínění určitě stojí vesmírný záchod, ale jeho princip jsem moc nepochopila. Mohli jsme zde vidět modely rukavicí pro kosmonauty, jídlo pro kosmonauty, Darth Vadera, vesmírný (Určitě taky nesmírně drahý..Tuhle poznámku si prostě nemůžu odpustit.) rotoped, měsíčnou horninu, které se můžete dotknout, model vesmírné lodi zevnitř, Coca cola bar (bez té už se neobejdou ani naši vesmírní cestovatelé), vesmírné vozítko a malá místnůstka plná čudlíků, páčiček, hejbátek, světýlek, kabílků, geometrických tvarů atd.
Poté jsme přešli do zábavné části. Zde byl i ten strašně předražený bufet. Atrakce byly na žetonky. První dva dostanete zdarma. Další  si musíte koupit za 20 Korun Českých.
Celkově by jsem hodnotila výlet za velmi podařený, jelikož se nikdo neztratil, nikdo nikoho nezabil či nic neukradl a kupodivu byl i poučný.

Cena pro jednoho:500 Kč
Skupinová sleva: jeden člověk platí: 190 Kč

A teď taky nějaké ty fotky. Omlouvám se za kvalitu, ale vůči již předem zmiňovaným bezpečnostním pravidlům jsem nemohla fotit s bleskem.

Zde můžete vidět okno vesmírné lodi Sojuz.

 

Takhle si představoval, že se bude létat do vesmíru Jules Verne.

Vesmírná technologie nemůže sloužit jen k dobrému. Naváděcí systém rakety Vesmír-Země.

Sputník- opravdu bez Lajky.

?Nějaký jaderný válec?

Americká raketa Marsnevímjakdál (Promiňte, ale některé názvy mi opravdu hlava nebere a tohle byl i tenhle případ, takže se mi podařilo zapamatovat pouze Mars.)

Jídlo pro astronauty. Kdo si dá makarony se sýrovou omáčkou?

Kokpit rakety (Co jiného dodat?)

Uvnitř rakety. Ano, opravdu jste si připadali hlavou dolů.

Náš předražený oběd. Kdo by za to dal 20 KČ? Já! Hlad je největší kuchař a to jde ruku v ruce i s penězi.

Část z vesmírného vozítka.

Vesmírná družice.

Všemi milovaný Darth Vader from Star Wars.

Přátelé, tak s tímhle si nejspíš tu fyzičku neudržíme. Vesmírný rotoped.